Když se karta obrací

Zdálo by se, že odteď už muselo jít vše jako po másle, ale výzvy ještě nekončily.

Následující den bylo 4. července čili den Nezávislosti, a já jsem měla velkou chuť dostat se konečně mezi lidi a oslavit ho s kamarády. Domluvila jsem se s Andersem, že to mám asi kilometr od domu k nasedačce, kde parkují auto, které jim svezu dolů k pláži při ústí White Salmon do řeky Columbie. A kde se každoročně vodáci schází, aby sledovali ohňostroj, který pořádá město Hood River na druhém břehu zde už kilometr široké řeky.

Doufala jsem, že kilometr už ujdu, ale měla jsem s sebou ručník, na které jsem si v případě nouze mohla lehnout a dát si chviličku pauzu. Letní dny i večery už byly teplé a skutečně se mi podařilo ujít celý kilometr na jeden zátah a lehnout si na chvilku až u auta. Jo zní to takhle směšně jen jeden kilometr, ale ještě pár dní zpátky jsem ušla s obtížemi max. 300 metrů a to jen večer. Nasedla jsem do auta a rozjela se. Byl to téměř euforický pocit svobody, že už můžu dělat zdánlivě obyčejné věci, jako 15 minut řídit auto.

Na pláž jsem dorazila s předstihem a mohla si tak užívat ještě chvilku sluníčka. Zanedlouho ale dorazili první kamarádi a to ne ledajakým způsobem. Část lidí přijela na člunu s motorem a nabídli ještě mě a ještě dalším pár kamarádů, že se projedeme kousek po řece, která tu spíš připomíná velké jezero. Na palubě byl s námi i pes a loď byla značně přetížená, takže jsme nejeli kdovíjak závratnou rychlostí, ale i tak to byl pro mě po měsících ležení v posteli skvělý zážitek. Nedlouho po tom, co jsme se vrátili zpět už zapadalo slunce a do ústí začali přijíždět první lodě z řeky White Salmon – také již tradiční plavby spodního úseku.

Potkala jsem se tu s mnoha kamarády i novými zajímavými lidmi. Nálada byla uvolněná a mě bylo konečně také dobře a dosytila jsem si tak potřebu sociálního kontaktu. Navíc se grilovalo a povídalo, vyprávělo i pilo. Američani milujou párty a den Nezávislosti je jeden z jejich nejoblíbenějších svátků. Když se úplně zešeřilo, začal ohňostroj. Nedlouho po něm se párty začala rozpouštět a já hledala odvoz zpět domů. Přidala jsem se do auta s mladými raftguidy, kteří měli cestu stejným směrem proti proudu. Naše auto bylo poněkud plné a o střízlivosti řidiče jsem se radši nepídila. Ale na to, že se tu pendly jezdí v kufru pickupu ve velkém počtu lidí jsem už za ty roky zvyklá, naštěstí je to jen kousek.

Byla jsem ve velmi dobré náladě, tohle jsem opravdu potřebovala.

Výhled na Mt. Hood a Columbia river

Den Nezávislosti a the Gorge

Další dny se znatelně oteplilo, nejvyšší teploty sahaly ke 40 stupňům, a tak byla moje strategie sejít buď brzy ráno nebo večer do kaňonu k řece, kde bylo o deset stupňů méně. Na vyhřátých skaliskách řeky jsem se protahovala, zpívala, tančila a také odpočívala. Byla to moje oblíbená část dne, protože to místo je naprosto nádherné, posuďte sami z fotek. Kolem poledne, kdy bylo největší parno jsem byla zalezlá v v domečku a odpočívala. Jindy jsem si chodila zchladit nohy nebo hlavu do potůčku, který protékal asi 200 metrů od domu. Užívala jsem si toho, že už mám okna, kdy cítím trochu energie, stále jsem ale třeba 10x za den potřebovala spací pauzu.

Dýchání se taky zlepšilo, ale palpitace ještě neodezněly, nejhorší to bylo v těch úmorných vedrech, která byla pro mě velmi vyčerpávající.

Vítaná návštěva

Potok za domem sloužil jako skvělé ochlazení

Nejvíc mě ale tlačil fakt, že se brzy budu muset odstěhovat a pojišťovna mi pořád ještě nepotvrdila repatriaci zpátky do Čech, vše se táhlo velmi dlouho. Probíhalo to stylem, že jsem poslala mail a oni chtěli třeba dodat výsledky covid testu, který jsem si samozřejmě nefotila, ale nakonec mi kamarádka poradila, že stačí čestné prohlášení. A takto se korespondence táhla několik týdnů, kdy jsem doplňovala další informace, které si vyžadovali. Problém byl v tom, že jsem nevěděla, na jak dlouho si mám shánět bydlení a místa, kde jsem dříve zůstávala byla obsazená.

Den stěhování se změnila situace u kamaráda, kde jsem měla být pár dní, než najdu něco jiného, a tak jsem najednou neměla zase kam jít. Byla jsem bez auta, beze stanu, s tím, že nedojdu nikam moc daleko. Moje noční můra, že budu bezdomovec začala zase růst.

Stále jsem čekala ještě na potvrzení jednoho ubytování, co mi nabídl další známý, ale ten se také neozýval. Zkrátka stres kvůli bydlení mou situaci vůbec nezlehčoval.

Naštěstí se odpoledne stavila majitelka a když jsem jí řekla o svojí situaci, že se chystám letět domů, řekla mi, že ten známý, co měl přijet místo mě nepřijede a můžu zůstat o jeden týden déle než přijde tatínek od sousedů.

Uf, koupila jsem si další čas. Předběžně jsem se domluvila, že bych při nejhorším mohla zůstat stanovat na pozemku u Grace, která bydlí v autobuse, ale pořád toto řešení nebylo ideální.

Jenže za týden se toho moc nezměnilo, takže jsem počítala s náhradní plánem zůstat u Grace. Ráno v den stěhování jsem jí psala ale ona mi řekla, že to nepůjde protože její přítel s tím nesouhlasí.

Myslela jsem, že dostanu infarkt. Rozbušilo se mi srdce a chytla mě panika, že nemám kde bydlet. Záškuby nervů brnění v těle. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem to rozdýchala a uklidnila se.

Přinutila jsem otevřít svou mysl a vidět možnosti. Přepnula jsem se do modu, teď to vyřeším. Co teď udělám? Napsala jsem další příspěvek do stories a do skupiny. Cítila jsem se přitom hrozně, že ze mě bude opravdu bezdomovec a že takhle žebrám po ubytování, ale teklo mi do bot takže hrdost musela jít stranou.

konečně jsem se dostala až dolů k řece

oblíbené místo na protažení a tanec

Zanedlouho se mi ozvala kamarádka, která mi už předtím nabízela její obytné auto, jenže jsem zase neměla místo, kde ho zaparkovat. Ale pak mi došlo, že Grace se zmínila o kajakářském komunitním centru, kde se dá krátkodobě kempovat. A tak jsem oslovila ještě majitelku s dotazem, kolik si účtuje a jestli tam můžu pár týdnů parkovat. Naštěstí se celkem rychle ozvala, že mi ráda pomůže, že je sice mimo město, ale jsou tam kluci z raftovky, kteří mi ukážou, co jak funguje.

Zbývalo jen zařídit dopravu pro Niky, která mi doveze obytku, aby jí někdo odvezl zpátky do města asi 30 minut jízdy. Řekla mi, že nepřijde, dokud nebude mít sehnaný odvoz, takže jsem ještě obepisovala lidi, co bydlí ve stejném městě jako ona a mohli by jí odvézt. Šla jsem to říct sousedce, jejíž tatínek měl nazítří přijet a ona mi odpověděla, že tu ještě můžu zůstat jednu další noc.. Uf další úleva, jak ze mě spadl balvan stresu, budu mít více času sehnat odvoz pro Niky.

Druhý den jsem od rána mezi spaním balila a stále sháněla odvoz pro Niky, ale zatím bez úspěchu. Už jsem přemýšlela nad tím, že se zeptám sousedky Sary, jestli nejede náhodou do města, když mi zaklepala na dveře, že dnes odpoledne má cestu do města a může kamarádku odvézt nazpět. Ach jak jednoduché to může být.

Místo, kam jsem se stěhovala bylo necelý kilometr od mého nynějšího bydlení, a tak mě Sara naložila věci a sešly jsem se s Niky na parkovišti, které se mělo stát budoucím domovem na příštích pár týdnů, než si zařídím odlet zpátky do Čech.

Měla jsem značné obavy ohledně nového místa, hlavně toho, že bude od silnice moc hluku a já nebudu moct dobře spát, to by totiž znamenalo další propad, který jsem si nemohla dovolit. Ale ukázalo se, že moje obavy byly zbytečné. Našly jsme stinné místo v nejvzdálenějším rohu parkoviště a Niky mi ukázala všechno zařízení obytňáku. Bylo to parádní - lednička, sedačky, postel, kuchyňka. Měla jsem vše, co jsem potřebovala. Zabydlela jsem se v novém domově a později odpoledne jsem se seznámila i s dalším obyvatelem kempu, kterým byl bílý králík.

Nová etapa mohla začít. To jsem ještě netušila, že začíná nejlepší část mého pobytu.

Můj nový domov

pohodička a výhled z kuchyně

nový společník

.