Jde to z kopce

Tento článek navazuje na minulý článek, kde popisuji, jak jsem při přeletu chytla v letadle covid a postupně se můj zdravotní stav zhoršoval a také jsem sháněla, kde budu bydlet, dokud se neuzdravím.

Pro představu časové osy, přilétala jsem na konci dubna a teď už bylo 10. června.

Mezitím se mi odpověděl jeden z kamarádů, že bych u nich mohla zůstat těch deset dní, pokud to bude nutné. Neměli pokoj pro hosty, ale jen venkovní spaní nebo gauč v obýváku. Sháněla jsem ještě dál, ale nakonec se tohle ukázalo jako jediné řešení. Hlavně, že budu moct konečně jen odpočívat a za pár týdnů se snad můj zdravotní stav zlepší… Byla to úleva, ale zároveň po přestěhování na mě dopadlo ještě větší vyčerpání z toho, jak tělo zjistilo, že teď může konečně zase odpočívat.

spolubydlící, kteří se pořád chtějí drbat

První noc jsem měla spát venku na verandě, kde byl čistý vzduch, ale na mě tam byl až moc velký hluk z vlaků, které sice projíždí několik kilometrů od nás, ale zvuk se nese kaňonem. Navíc venku moje tělo ještě více reagovalo na jakýkoliv zvuk pocitem strachu a zkrátka spát tam nešlo. Další možností byl měkký gauč v obýváku, kde ale přebývali také dva psi, z čehož jeden byl obrovský bernardýn vážící více než já, který se chce navíc neustále mazlit, takže ani obývák nepřicházel v úvahu. Přesunula jsem se tedy do mini kanceláře a tam naštěstí se špunty v uších usnula. Pro ty, co jste nikdy neměli problémy se spánkem, spánková deprivace je asi to nejhorší, co jsem v životě zažila. Měla jsem rozhozené tělo několikrát při jet lagu a ještě po otřesu mozku a je to stav na zbláznění, kdy je člověk naprosto vyčerpaný, ale nervový systém je tak podrážděný, že nejde usnout a že si přejete kluku do hlavy a nic necítit. Člověk beze spánku prostě dlouho nepřežije… Takže na druhý den jsem se nadobro přesunula do neuklizenýho minikanclíku a zbytek pobytu strávila tam.

venkovní spaní

Výhled z postele

bydlení k kanclu, jediné klidné místo v domě

Moji výhodou, ale také problémem je pozitivně nastavený mindset, dává mi velkou vůli překonávat překážky, ale zároveň mám občas tendenci bagatelizovat své zdravotní obtíže. Pořád jsem si tak nějak namlouvala, že když budu odpočívat a dodám tělu chybějící minerály a vitaminy, samo se vzpamatuje.

Bylo mi příšerně, ale já jsem si dodávala kuráž že jsem jako námořník trpící mořskou nemocí na lodi, který nemá jinou možnost než bouři přestát.

Navíc jak mi bylo řečeno stejně klasická medicína na postcovid léčbu nemá, tak mi přišlo zbytečné chodit do nemocnice, ještě přece na tom nejsem tak špatně... Ale jelikož se můj stav po týdnech nezlepšoval, ba naopak zhoršoval, nějak jsem pocítila, že mě ještě něco schází. Jelikož jak už jsem zmínila moje kognitivní funkce byly velmi slabé, radila jsem se s ostatními a vyšlo mi z toho, že ještě doplním železo a draslík.

procházka v ulici

místní architektura

krása pro oko v okolí domu

nejdelší výlet 300 m na lavičku s výhledem na řeku

Vůbec jsem nechápala, proč už necítím více energie když odpočívám, relativně spím v noci dost, jím dobře a doplňuji vitamíny.

Po pár dnech, kdy mi bylo fakt hůře a hůře mi došlo, že mám asi depresi, ale stejně jsem neměla energii to nijak dál řešit...

Blížilo se stěhování a já pracně sehnala kamarádku, která mě převezla zpět na druhý břeh řeky Columbie z Oregonu do Washingtonu cca 40 minut od místa, kde jsem byla teď. Byl už červen, více měsíc od doby, kdy jsem onemocněla.

Byla jsem úplně nadšená z mého nového místa. Samostatné studio s palouček a hned u lesa. V okolí trail, kterým se dal jít okruh pár set metrů v lese a nad řekou, úplně ideální. Jenže jsem byla čím dál více zesláblá. Nedokázala jsem už ani zvednou t tašku s věcmi, která váží asi osm kilo. Když jsem držela hrnek, klepala se mi ruka a otevřít lednici byl pro mě fyzicky náročný výkon. Když jsem si stoupla, zamotala se mi hlava a po několika krocích jsem si potřebovala zase lehnout. Většinu dne jsem proležela a když jsem nespala, tak jsem dokázala jen koukat do zeleně, vegetovat, občas si chvilku pustit nějaké audio, chodila jsem si lehnout ven na trávu nebo do hamaky a užívala si ticho lesa a modrou oblohu.

studio se soukromým paloukem

večerní výhled se nikdy neomrzel

nové společnice

Na živu mě držel denní režim to, že jsem tvořila skoro každý den alespoň nějaké příspěvky, a vyhlídka toho, že se to zlepší, že se zase budu moct hýbat, chodit, sportovat, smát se, cestovat… Pak také občasné návštěvy kamarádů, které působily jako ten největší lék, ač mě stálo hodně energie zorganizovat to. Zároveň si také uvědomuji, že pro druhé je obtížné být se člověkem, který je na tom špatně. Jsem moc vděčná, že se našlo pár přátel, kteří měli dostatek energie abychom se pobavili a mě jejich přítomnost nabila novým optimismem a energií, byly to pro mě vzácné ale nejvíce cenné momenty.

Také jsem potřebovala pomoc s nákupy. Byla jsem už daleko od obchodu, takže jednou týdně jsem sehnala někoho z přátel kdo mi dovezl nákup podle seznamu.

Většinu času jsem samotu ocenila, ale na druhou stranu to byla ta největší výzva, tak tak jsem byla schopná zvládnout základní obsluhu – uvařit si, hygienu, chvilka tvoření, poslech podcastu nebo audioknihy, kratičkou procházku.

Večer mi naštěstí přišlo po celém dni ležení trochu energie, a tak jsem zvládla obejít kolečko asi 300 metrů po lese, sice jsem byla mimo tělo, ale byla jsem vděčná, že se alespoň chvilku můžu hýbat a můžu chodit po lese. Na tohle jsem se vlastně celý den těšila.

vitaminovo minerální bomba každý den

maličkosti jako dobré jídlo a květiny mi dělaly radost

Držet si jakž takž denní řád bylo pro mě klíčové. Ale bylo to na hraně, tak tak jsem se o sebe dokázala postarat, ale věděla jsem, že pokud se mi jen trochu přitíží, budu muset do nemocnice k hospitalizaci. Což na jednu stranu byl záchranný plán, na druhou stranu mě to stále děsilo.

Svoji léčbu vitaminovými a minerálními doplňky jsem také doplňovala o theta healing, který se naštěstí dá online. Postupně se mi podařilo odblokovat nějakou zátěž, ale stále bylo potřeba více než jedno sezení. Začala jsem přemýšlet, že zajedu na akupunkturu. Všimla jsem si také, jak těžké je pro mě se smát, pomáhalo mi třeba si pustit Cimrmana. Přišlo mi to vtipné, ale nedokázala jsem se moc smát, musela jsem vytvářet umělý smích.

Navíc se mi pořád hůř a hůř dýchalo, měla zaseklou břišní bránici.

Celé dny se ve mně odehrával tento souboj mezi důvěrou a vůlí, že to moje tělo zvládne, protože jsem se zvládla uzdravit už dvakrát z velkého propadu. Ale zároveň se tam vkrádal střípek pochybnosti, co když už je tohle za hranou, co když už jsem přejela tu pomyslnou hranici, ze které se lze vrátit zpět? Co když už takhle zůstanu?

záchrana opeřence, který narazil do okna proběhla úspěšně